čtvrtek 24. května 2018

Jak zvládat stres před koncem školního roku?

Výsledek obrázku pro tumblr gif stress
Ať už jsi na základní, střední nebo vysoké škole, přichází ten čas, kdy se uzavírá klasifikace, dopisují poslední testy, přichází zkouškové období a ty máš pocit, že se raději zabiješ, než abys musela ještě pár dní do té školy chodit. Musím se přiznat, že letos je pro mě uzavírání klasifikace asi nejpohodlnější ze všech let, které na střední mám. Jak jsem vždy bojovala s matematikou nebo účetnictvím, letos jsem to zvládla všechno udržovat na dobrém průměru a jestli to vše dobře dopadne, horší slůvko než "dobrý" mít na vysvědčení nebudu.

I přesto na sobě pociťuji stres z toho, že nic nestíhám, že se musím naučit na spoustu předmětů, dopsat seminární práci, zprávu z praxe, ročníkovou práci a ještě vypracovat sloh na jazyky a tak se snažím uklidňovat vším, co jde. Teď své sepsané tipy předávám dál - tak si je rychle přečti, aplikuj a vydrž, prázdniny jsou za dveřmi!

Důležitá data a myšlenky si vždy zapisuj


Ať už se jedná o test z matematiky, kadeřnici nebo výlet s kamarádkou, vše si poctivě zapisuj do diáře. Pokud tě nebaví papírová podoba, najdeš takový malý diář i v telefonu nebo počítači. Pod stresem ti totiž vše začne vypadávat z hlavy a s přílivem dalších informací a důležitých dat na ty starší zapomeneš. Jakmile si zapíšeš něco do diáře, odpadne ti starost s pamatováním.

Uč se včas


Jakmile víš, že budeš příští týden psát nějaký test, klidně si vypiš poznámky, ze kterých se budeš učit, co nejdříve. Nejlépe si je začni pročítat každý den, aby se ti aspoň dostaly do hlavy. Při opravdovém učení pak nebudeš ve stresu z toho, že ten text v podstatě vidíš poprvé a nemáš šanci se ho naučit.

Hodně spi


Dobře, chápu, že to se říká těžce hlavně v tomto období, kdy na spánek v podstatě nemůžeš a nechceš mít čas. Raději sedíš u učiva nebo prokrastinuješ čímkoliv jiným, protože když přeci půjdeš spát, už se nebudeš moci učit. A co kdyby ses náhodou ještě mezi tím sledováním seriálu učit chtěla, že? Raději vypni počítač a pořádně se prospi - budeš mít více energie, budeš soustředěná a lépe se naučíš.


V žádném případě neprokrastinuj


Teď na to totiž je nejhorší čas. Opravdu nejhorší. Zvykni si odkládat telefon někam na poličku nebo na stůl s vypnutými zvuky a obrazovkou otočenou dolů. K počítači si sedej pouze v akutním případě a televizi si povol maximálně dvě hodiny denně. Snaž se být plně soustředěná na věci, které potřebuješ - místo sociálních sítí se raději jdi projít, aspoň se ti vyčistí hlava.

Odměň se


Po každém napsaném testu nebo odevzdané práci se pořádně odměň - vždyť si to zasloužíš! Kup si něco dobrého, pusť se do knížky, koukni na film nebo si zajdi na kávu s kamarádkou. Relax je ostatně v určité míře taky antistresový!

čtvrtek 17. května 2018

Tipy na nejlepší horory, u kterých zapomeneš dýchat!


V zajetí démonů

Představte si spokojenou sedmi člennou rodinu, která se stěhuje do obrovského vysněného baráku. Každá z pěti sester se nemůže dočkat toho, až se nastěhují do svých pokojů a rodiče jsou spokojení, že konečně bydlí ve městě Amityville. Postupně se ale začínají v domě dít divné věci - však to znáte, jako v každém správném hororu. Tentokrát jsou ale terorizováni do takové úrovně, že požádají o pomoc světově známých vyšetřovatelů paranormálních aktivit Eda a Lorraine Warrenových. Při filmu rozhodně budete zapomínat dýchat - a co je ještě horší, film je natočený podle skutečných událostí. Takže pokud byste se přeci jen po filmu nebáli, googlete tento případ a zjistěte víc!
Výsledek obrázku pro gif v zajetí démonů

Annabelle

Hlavními hrdiny jsou John a Mia Formovi, kteří plánují rodinu a spokojený život. John pořídí své manželce, nadšené sběratelce panenek, krásnou starou panenku se sněhově bílými šaty a rudými tvářemi. O pár dní později vniknou do jejich domu vyznavači satana, členové podivného kultu a brutálně mladý pár napadnou. Později se začnou ale dít divné věci, které postupně začnou připisovat na účet panence. Film je inspirován příběhem, který vyprávěli Ed a Lorraine Warrenovi - nezažíváte deja vu, řeč o nich byla i v minulém hororu.
Výsledek obrázku pro annabelle

Paranormal activity

První díl ze série těchto filmů začíná přestěhováním mladého páru Katie a Micaha do San Diega. Katie zažívá odmalička podivné a nevysvětlitelné jevy, ale zdá se, že je s nimi smířená a nikterak nevyšiluje. Přesto najme doktora Fredrichse, který jí vysvětlí, že ji nepronásleduje duch, nýbrž démon. Poradí jim nijak na démona nereagovat a snažit se co nejméně o něm přemýšlet - démoni se živí negativní energií a myšlenkami. I přesto Katienin muž každou noc natáčí jejich ložnici, aby se o paranormálních aktivitách přesvědčil sám. Katie se ale začíná chovat čím dál více divněji a velkou zajímavostí jsou tři různé alternativní konce - schválně, který se nejvíce bude zamlouvat vám!
Výsledek obrázku pro paranormal activity

Sinister

Manželé Ellison a Tracy Oswaltovi se stěhují do nového domu, na jehož půdě Elliot objeví bednu s pásky, které si postupně pouští. Jako autora detektivních románů ho ze začátku pásky zajímají a inspirují, ale v domě se začínají dít nevysvětlitelné jevy, které se stupňují čím dál více. Konec tohoto hororu rozhodně není happy end, ale rozhodně za to stojí!
Výsledek obrázku pro sinister

Uteč

Mladá běloška Rose se chystá brát svého přítele černocha Chrise domů, aby ho představila rodičům. Chris má strach kvůli rozdílnosti barvy jejich pleti, ačkoliv se ho Rose snaží přesvědčit, že v našem století se rasová rozdílnost už neřeší. Roseini rodiče jsou na Chrise neskutečně milí, což může působit jako začátek romantického kýčovitého filmu. Ostatní černoši, které postupně potkává, se chovají zvláštně a i on začíná dostávat pomocí náznaků pocit, že by měl rychle utéct. Může se ale z tohoto městečka ještě dostat pryč, když se proti němu začnou obracet i jeho nejbližší?
Související obrázek

Insidious

Příběh začíná u rodiny Lambertových, kde se začínají dít divné věci. V dětských pokojích se objevují zvláštní jevy a ty vyvrcholí ve chvíli, kdy se jeden ze synů neprobudí. Doktoři nedokáží definovat, proč se nedokáže probudit. Proto přivolají "vymýtače duchů" Elise, která se pokusí přivést ho zpět do našeho světa.
Výsledek obrázku pro insidious

Tiché místo

Abyste se měli na co těšit, přináším jako poslední tip film, který se na plátnech kin teprve objeví. Lee a Evelyn společně se třemi dětmi žijí ve svém domě v naprosté tichosti - jen díky tomu přežívají. Museli se naučit novým pravidlům po té, co přišli na zem "Oni". Nikdo neví, co jsou zač. Ví se jen to, že mají vyvinutý sluch natolik, že každý zvuk dokáže přilákat jejich pozornost - což znamená smrt.

Výsledek obrázku pro tiché místo

neděle 22. dubna 2018

Recenze - horor Vadí nevadí

Výsledek obrázku pro truth or dare gif

Horor Vadí nevadí (v originále Truth or Dare) popisuje skupinu přátel, kteří odjíždí na dovolenou do Nového Mexika. Hlavní hrdinka Olivia se seznámí s poměrně hezkým a sympatickým mužem, který celou jejich partu zatáhne do starého kláštera, kde společně hrají hru Vadí nevadí. Pokud přijde na člověka řada a on zvolí "vadí", musí splnit nepříjemný úkol. Pokud zvolí "nevadí", odpovídá na nějakou nepříjemnou a osobní otázku. V jednu chvíli mladík prozradí ostatním, že je musel ke hře nalákat, aby neumřel on sám a že z toho není cesty ven.
Samozřejmě to celé partě přijde jako blbost a po příjezdu zpět na hru zapomínají, ale ne na dlouho - sama se jim připomíná kdekoliv, kde to jen jde. Dostávají papírky s textem "Truth or dare", chodí jim zvláštní smsky, zobrazují se nápisy na zdech. A postupně všichni musí dělat horší a horší úkoly..

Sama jsem od hororu neměla žádná očekávání. Velkým plusem pro mě rozhodně byla hlavní hrdinka Lucy Hale, kterou mám spojenou hlavně se seriálem Pretty little liars. Její roli zahrála bravurně. A celkově působily herecké výkony všech hlavních hrdinů velmi dobře. Co mi ale chybělo, bylo vypětí a pořádný strach, který bych od hororu tohoto typu očekávala. První polovina filmu se rozjížděla velmi pomalu, úkoly byly sice děsivé, ale očekávala bych rychlejší spád. Ve druhé části to bylo lepší, ale kromě scény s chůzí po střeše mě nic neudrželo napjatou, že bych musela až zadržovat dech.
Samotný příběh byl dobrý, postavy sympatické, jen jsem očekávala více lekaček a napínání, křiku a vyděšených tváří :D
Pokud bych se naprosto odpoutala od toho, že měl být tento film označený jako horor, pak bych ho ohodnotila jako příjemný thriller, který měl hlavně neočekávaný konec, u kterého jsem naprosto nechápala:D

Výsledek obrázku pro rating icon

středa 4. dubna 2018

Neznalost českých dějin, jak ostudné

Na základní škole jsem nepovažovala dějepis za důležitý. Měli jsme extrémně hodného učitele, testy se daly opisovat jedna báseň a já navíc byla celou devítku šíleně zamilovaná do spolužáka, takže jsem ten ročník profrčela, že ani nevím jak. Asi jsem párkrát v hlavě držela myšlenku, že "to se naučím stejně na střední", možná "to ani nebudu potřebovat". Byla jsi tak blbá!

Prvák a druhák jsem nic jako dějepis neměla. Co by se dalo čekat od ekonomické školy, naše hodiny vyplňovala statistika, matematika, účetnictví a podobné příšerné předměty. Poprvé jsem se začala potýkat s dějinami teď, ve třeťáku. Ze začátku roku to bylo takové oťukávání a hlavně probírání nudného pravěku (tedy, teď doufám, že jsem nikoho neurazila) a jak jsem se zmiňovala v minulém článku, v tu dobu jsem jela na přípravný kurz na UK. Haha, při vyplňování testů mě zarážely otázky na české dějiny. Sakra, vždyť já ani nevím, jakým dnem začala druhá světová válka u nás! Nebo jak šli za sebou prezidenti. Vždyť ani nevím, co to byla nějaká Bitva u Zborova. Prostě hromada věcí, ve kterých jsem měla mezery a domů odjížděla s ostudou.

O to horší byla myšlenka, že bych měla na konci roku skládat průvodcovské zkoušky. Šest okruhů, mezi nimiž je jeden věnovaný i dějinám. "Můžu se zasmát? To si do hlavy nenacpu." Slova, která se mi věčně honila hlavou. Nebyla jsem toho schopná do teď, tak jak to mám do půlky dubna stihnout. Je mi to trapné, ale já nevěděla, kde začít. Jak dát všechna ta data dohromady? Jak to pospojovat? Stále v tom mám guláš, a to už mě čeká zkoušení za dva týdny.

Říkám si, proč do nás nehustili historii ČR více? Nebo se snažili, ale my prostě jen ignorovali? Nepamatuji si, že bych dělala nějaké testy přímo na ČR, na prezidenty, světové války a jejich dopad u nás nebo něco podobného. Při poslední schůzce v kavárně se spolužáky jeden z nás vykřikl špatný datum nějaké události, načež se ozval naštvaný chlápek vedle nás, že "To přece má vědět každý". No, díky, super motivace k tomu se to učit. Raději zaklapnu sešit a budu všem odpovídat, že to už mě nezajímá, protože už jsem to promrhala a měla vědět dřív. Lidi, já jsem zoufalá.

Asi by bylo fajn závěrem říci, že je ten článek zřejmě plný zmatků tak, jako je plná má hlava. Jen jsem měla hroznou chuť vypsat ze sebe všechny ty emoce, ačkoliv se mi to asi stále nepovedlo a mám chuť sepsat nějakou poezii (ačkoliv to neumím) a něco nakreslit (ačkoliv na to teď asi nemám trpělivost). Takže si půjdu dát vanu a pak si lehnu s knížkou od Kafky, protože to je asi tak jediný, na co se zmůžu. 

sobota 10. března 2018

Deset myšlenek při přípravném kurzu na UK

Před pár měsíci zpátky jsem měla možnost zúčastnit se přípravného kurzu pro zájemce o studium žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Předcházelo tomu vypisování motivačního dopisu, svých referencí a životopisu a pár dní plných stresu, jestli se tam dostane i můj spolužák, který nemiluje češtinu o nic méně, než já. No, dostali jsme se oba dva. Zpětně mě trochu mrzí, že jsem o tom nenapsala samostatný článek, pouze se na minulém blogu zmínila o "výletu do Prahy". Tak se k tomu vracím a vy si můžete přečíst mých deset myšlenek, které jsem při přípravném kurzu měla.

  1.  Ta budova je hrozně malá

    Jestli jste někdy byli na Hollaru, dáte mi za pravdu. Naše střední škola, která předtím byla hájenkou a školou pro myslivce, má proti tomu obrovské chodby. Jo teda to, že je ta budova malá nevylučuje fakt, že jsme se dokázali ztratit. Šli jsme tam na poslední chvíli a pak litovali, že přicházíme do té místnosti už při výkladu učitelů.
  2. My jsme hrozně malí!

    Už ani nevím, při jaké příležitosti se který z profesorů ptal, ale zjišťovali, kdo z nás letos maturuje. Lehčí by bylo se zeptat, kdo nematuruje. My dva. Já a Faitík. Byli jsme jediní třeťáci z těch čtyřiceti lidí, kteří se zúčastnili kurzu. No, určitou výhodu to mělo, například - můžu jet příští rok znovu!
  3. Profesoři jsou fakt cool

    První profesor, se kterým jsem se potkala, vypadal spíš jako student. Takže mě trochu překvapilo, když se po jeho představení zeptal na náš oblíbený seriál. Ostatní házeli klasiku, kterou většinou odkýval hlavou nebo přidal pár svých otázek. Když jsem přispěla svým "Stranger things", opáčil mi, jestli se mi druhá série líbila. Halo? Kterýkoliv z učitelů na naší škole by ani nevěděl, jestli to je název seriálu nebo sušenky.
  4. Profesoři jsou děsiví

    Křičí. Co je horší, oni křičí, protože ví, co je správně. Naši profesoři křičí, protože jsou naštvaní, podráždění, nervózní z porady nebo unavení, ale oni křičeli, protože byli naštvaní naší neznalostí. A nebo nás chtěli odradit a připravit na to, jak to při studiu vypadá. V každém případě se jim povedlo usadit mě na židli ve studiu a tam předstírat, že jsem jen vzduch. Nechtěla jsem ani nastavovat kameru, ani přepínat obrazovky, starat se o zvuk, spravovat vysílání nebo nedejbože sedět před kamerami. 
  5. Celý život jsem mluvila špatně

    Další hodina byla předpokládám ochutnávka předmětu Tvůrčí rozhlasové dílny (trochu jsem slídila na webu, jsem nervózní z množství předmětů). Stačilo číst krátký text, jehož slova mám vyrytá do paměti doteď. Dobrý den, připraveny jsou krátké zprávy. Už po pár větách totiž zjistíte, že způsob, kterým jste doposud mluvili, je naprosto špatný. Čti, jako bys nečetl! Čti interpunkci! Nečti tolik ty tečky! Byla jsem tak zmatená!
  6. Při studiu asi přijdu o své nervy

    Protože ostatní studenti byli zajímaví. Neříkám, že všichni. S většinou z nich jsem neměla možnost vůbec mluvit, ale stačilo mi těch pár individuí, kteří upoutávali veškerou pozornost svým hlasem či vzhledem. Nevadí mi komunikovat s lidmi a mám ráda jejich pozornost, ale jestli se mě bude každou chvíli někdo ptát, jestli jsem v pohodě, necítím se naštvaná, jestli jsem přijela z Plzně nebo Olomouce, asi někoho plesknu.
  7. Při přijímačkách přijdu o své nervy

    Nemusím vlastně ani čekat do studia. Ty přijímačky samotné budou asi pořádný maso. Když nevyplňujeme SCIO testy a neposíláme známky ze střední, už toho moc nezbývá. Jen testy z dějin a kultury a všeobecného přehledu a osobní pohovor s tématy jako je ekonomie státu nebo vztahy s okolními zeměmi. Haha, no to je super!
  8. Jsem borec, že mám blog

    Čekala jsem, že se seznámím s kupou blogerů, grafiků a copywriterů, se kterými vyměníme kontakty a budeme se podporovat na cestě za lepším životem v marketingu. No, když jsem se snažila rozproudit vody s tím, jak se na kurz dostali a na čem momentálně pracují, neřekli nic. Protože nepracují. Parta lidí na mě koukala jako na blázna, že jsem copywriter, mám svůj vlastní blog a občas píšu do novin. Není to zvláštní?
  9. Žurnalistika není o psaní

    Tedy, není jen o psaní. V dnešní době se do žurnalistiky zahrnuje i práce s kamerou, střihem, práce před kamerou, focení, správné mluvení a dalších sto padesát věcí. Trochu mě tak vyvedli z omylu, že když půjdu studovat žurnu, strávím těch několik let jen psaním textů, povídek a románů. 
  10. Je to jediná vysoká, na kterou chci

    Já vím, je to šílený. Už jsem to slyšela i od mamky. Mnohokrát jsem přemýšlela, co budu dělat, pokud se tam nedostanu. Jestli pro mě bude mít cenu studovat něco jiného, když stejně při první příležitosti školy nechám, jen abych mohla jít na UK. Za rok to bude jediná přihláška, kterou budu odevzdávat, což je docela risk, že? 
Studuje někdo z vás na UK? Nebo studujete žurnalistiku jinde? Jaký z toho máte dojem?

sobota 3. března 2018

Veletrh fiktivních firem v Sokolově jako velké fiasko

Pokud patříte mezi studenty obchodních škol, ekonomických akademií, cestovního ruchu či hotelnictví, zřejmě jste o Fiktivních firmách slyšeli. Naše škola má ve třetím a čtvrtém ročníku dvě hodiny týdně tohoto předmětu, který nám má přiblížit fungování reálných firem. Kromě klasického účtování, obchodování s ostatními a tvořením katalogů, letáků a vizitek se nám jednou za čas obohatí výuka i o nějaké ty veletrhy. Nikdy jsem si nemyslela, že se stanu hlavní kritičkou všech akcí, na které mě škola pošle. Jak se ale zdá, k tomuto veletrhu žádná pozitivní slova nenapíšu. 
Má firma se specializuje na dekoraci narozeninových oslav, maturitních plesů či jiných událostí a akcí pomocí balonků. Může bez jakýchkoliv zábran prohlásit, že velkou část příprav jsem dostala na bedra jen já. Webové stránky, katalog, letáčky, vše bylo na mně. Šílela jsem. Chtěla jsem mít všechno tak rychle hotové, jak to jen šlo a tak jsem si celkem oddychla, když náš autobus v šest hodin ráno startoval směr Sokolov. 
Po dvou a půl hodinách nekonečné cesty (měřím 174 cm, jak se mám narvat na jedno sedadlo?) jsme dorazili na místo. Bylo nám oznámeno, že nás čeká pouze třičtvrtě hodiny příprav. I tak se nám podařilo vytvořit příjemné růžové prostředí našeho stánku, které se skromně skládalo ze čtyř židlí, malého stolku a nástěnky. Vše jsme s holkama sladily do již zmíněné růžové. Nafoukly několik balonků, vytvořily girlandy, připravily veškeré materiály. Teď už jsme před sebou měly jen čtyři hodiny obchodování a zkoušení porotců.
Teď se připravte. Porotkyně z angličtiny zkoušela klasické otázky, sotva se nás zeptala na pět základních věcí a mizela z nedostatku času. Dalším porotcem byl pan starosta. Moc sympatický pán, těšili jsme se na jeho hodnocení. No, k nám nepřišel. Nejmladší porotce se ptal na velmi zákeřné otázky, leč nám se nedostaly, protože co? Nepřišel. Jediným člověkem, který se poté přišel zeptat na otázky, byl velmi aktivní porotce s neotřelými prosbami na výzdobu od naší firmy. Typický obchodník, který seděl nakloněný nad stolem, oči upřené na mě a stále další a další otázky a chytáky. Jestli byl on jediným člověkem, který hodnotil (v češtině) náš stánek, asi to není úplně nejspravedlivější, že? 
Zapomněla jsem zmínit místo našeho stánku. Přímo naproti dveřím. Vchodovým. A nonstop otevřeným. Nenapadlo mě, že si s sebou budu muset brát i beranici a kožich, abych zvládla ty čtyři hodiny sedět na místě a neklepat se při tom. (Toto píšu pod dekou s čajem, můj organismus to bohužel nezvládl).
Několik hodin se táhlo jako soply z nosu (nedokážu najít jiné přirovnání.. tak třeba jako karamel?) a v podstatě to bylo jedno a to samé, vypisování nějakých dokladů, komunikace s lidmi a netrpělivém vyčkávání konce. Který konečně přišel kolem druhé hodiny odpolední. Víte, člověk tak nějak čeká, že to nakonec dopadne dobře. Že vám třeba řeknou "hele, sice jsme váš stánek úplně přešli, ale líbil se nám, máte první cenu!" že když rozdávají asi milion cen, je to určitá naděje pro všechny - tedy i pro vás. A až do chvíle, než začnou ty ceny vyjmenovávat. "Cena za desetiletou účast školy na veletrhu." Skvělé, takže si cenu převzali žáci, kteří jsou tam poprvé a mohli udělat cokoliv, načež si vysloužili pohár s věcnými cenami. Dalším oceněním byla "Cena za účast jediné základní školy". Výborně! Půjdu si postěžovat na mojí školu, proč se nic takového nedělo u nás, že jsem ten pohár mohla mít taky. Pohárově oceněných firem bylo snad ještě dvanáct. Spousta kategorií, spousta umístění. Bylo zajímavé, že se vždy na dobrých pozicích umisťovaly školy z města. Rozumím, učitele mají více praxe, kterou dokážou předat ostatním, narozdíl od nás, my jsme nevěděli zhola nic. 
Byla jsem šťastná, když se umístila aspoň druhá skupina z naší třídy. Vyhráli cenu starosty. A víte, co byla cena? Žádný pohár, žádný diplom, nic hmotného. Dostali knihu o Sokolově. Přišlo mi to jako cena útěchy, cena výsměchu. 
Nechci vás tu ujišťovat o negativních stránkách Sokolova, učitelů, pana starosty či pořádající školy. Nechala jsem si několik dní na rozmyšlenou, abych vás zde nezahltila jen zbytečně citově proloženými texty pocházejícími z mého rozhořčení. Jen se nemůžu zbavit myšlenky, která mi napovídá, ať se příště velkým obloukem této akci vyhnu.
Jinak ale přeji všem účastnickým školám v příštích letech mnoho štěstí, úspěchů a trpělivosti.

středa 28. února 2018

Tetování před osmnáctkou

Je docela velkej risk. Pokud se to nechystáte oznámit mamce a tátovi, může to být risk dokonce větší, než přitáhnutí domácího mazlíčka nebo pětky z matiky. Tetování vám nikdo z kůže už nedostane – jasně, v téhle době existuje odstraňování tetování, ale to je drahý, bolestivý a rodiče a starší lidi to vůbec nezajímá, protože to tak určitě nemůže být! A s tím tetováním budete do konce života a na staré kůži to bude vypadat ošklivě a bude to rozpité a nenajdete si žádnou práci a budete za fetky.
Těch předsudků je mnohem, mnohem více. Některé jsou pravdivé, jiné úsměvné, každopádně to nemění nic na tom, kolik lidí se k tomuto “vyzdobení” kůže přiklání. Můžu se vám přiznat, že i já jsem měla několikrát za život ten šílený nápad, že by se mi určitě hodilo mít na sobě vytetované tohle a támto a teď jsem i docela ráda, že jsem nic z toho neuskutečnila.
První tetování, jehož význam znám stále jen já, jsem měla v plánu na své osmnácté narozeniny. Až na dobu, kdy si za něj budu zodpovědná opravdu jen já. Osmnáct mi ale bude až v dubnu a tak bych nečekala, že mamka přijde s nápadem udělat si nějaké společné tetování. Byl to naprosto spontánní nápad, který dostala při pojíždění Pinterestu. A tak proč ne? Termín u tatéra jsme měly zamluvený o tři týdny později, takže jsme měly dost času na promyšlení a zdokonalení motivu, který jsme si vybraly. Mamka skončila u hvězdy pod levou klíční kostí, já se s měsícem nespokojila. Dodala jsem k němu souhvězdí berana a kometu. Ach, moje první tetování bylo vymyšlené.
Celkově trvalo asi hodinu, než mi tatér na té klíční kosti něco vykouzlil a od první chvíle jsem věděla, že miluji své tělo zase o něco víc. A o to jde, ne? Třeba jednou budu litovat, že ho mám. Ale teď? Miluji svůj malý skromný vesmír.
Čekala jsem i všemožné reakce ze strany rodiny, ale díky bohu za příbuzné, které mám. Babičkám a dědům jsem hned rozeslala fotku na Facebook a pak se sami naživo ptali, ať jim to ukážu, chválili ho. Táta asi předpokládal, že budu mít jen ten měsíc, tak ho to trochu zaskočilo, ale nemá mě rád ani o trochu méně, než bez tetování. Teda, aspoň doufám. Takže vlastně celá pohádka skončila dobře, milé děti.